Sezóna 3 – Díl první: dvořané se změnili, trable přetrvaly

„Být moje dcera, tloukl bych vám hlavou o zeď, že by byla měkká jako vařené jablko.“

S novými královskými přisluhovači (v tomto případě Sir Francis Bryan) přišly do seriálu nové vybrané hlášky.

Král Jindřich VIII. se žení. Pro nové diváky dlužno podotknout, že již potřetí. Oč víc v průběhu druhé řady klesaly akcie nebožky Anny Boleynové, o to víc propadal nepoučitelný král plavovlasé panence Janě Seymourové, která je ovšem připravena přemýšlet a chránit své zájmy (katolickou víru, rozličné ženy u dvora) více a sveřepněji, než je omámený Jindřich s to si připustit. Rod Seymourů nepatří v Albionu k nejdravějším, přesto se svižně dostává k tradičnímu nášupu majetku a titulů: kupř. z Janina bratra, zajíce Edwarda Seymoura, se později stává lídr léta bdících královských vojsk, které budou už zase brzy potřeba. Své prsty začínají strkat též na území Summersetu a Walesu a celý pidiostrov Jersey se pak stává Seymourovskou državou. Moc je touto dobou vrtošivá…

Z královských čistek ostře profituje Sir Francis Bryan, přímý chlapík s vizáží piráta po dvaceti letech boje s meči všeho druhu. Svůdník Francis rozhodně nechodí pro urážku daleko, a protože si toto – díky zbožštělému Jindřichovi v zádech – může dovolit opravdu k leckomu, s přehledem se postará o komickou složku celé epizody. Krátkodobě se mihne na absolutním výsluní i úlisný chytrák Cromwell, který platí – snad spolu s novým pučícím morem – ve městě za největší strašák nuzného lidu, a je prohlášen za Lorda soukromé pečeti.

Kdyby však Jindřich tušil, jaké fenomenální lumpárny se vinou důsledné likvidace křesťanství (konfiskace kostelů a klášterů, nové daně za kdeco) dějí na sever od Yorku, letité tradiční bašty Anglie, nesvěřil by Cromwellovi ani královskou latrínu. Tvrdé horaly a sedláky ze severu už očividně nebaví dřít se a ještě přicházet o drahocennou víru, a tak pod vedením vzdělaného Roberta Aska postupují ve svém puči. V čemž Řím, jak už to v podobných případech bývá, vidí svoji už několikátou šanci, jak se Jindřichem zreformovanému ostrovu dostat na kobylku. Tyto půtky už však, zdá se, nezajímají pro změnu Karla V., krále španělského a císaře římského, který za přispění velvyslance Eustacha nikdy neopomněl sledovat divoké dění v Albionu a který se po letech nebrání nějaké formě smíru.

Abychom byli kompletní, „přebytečná“ Jindřichova dcera Marie (obsazením mimochodem ne nepodobná o hlavu kratší Anně Boleynové) po letech duševního odboje podvoluje králi a jeho královsky drzým požadavkům. Král ji přijímá zpět na dvůr, aby náhodou před svou novou chotí (která stále ne a ne počít alespoň potomka, když už ne přímo syna) nebyl za ničemu. Zdá se, že prostřednictvím Marie přecitlivěle reaguje na probíhající sedlácký puč a slibuje dané holotě zlikvidovat pomstou první i poslední.