Alžběta I. – Musím zemřít jako panna!

Autor v 20.8.2010 , Historie, Top | 5 komentáře

Alžběta I. – Musím zemřít jako panna!

„Provdala jsem se za anglické království, můj korunovační prsten je mým snubním prstenem,“ hřímá v parlamentu rázně Alžběta I., když ji politikové chtějí stůj co stůj provdat. Skutečně se nikdy nevdala a dala si přízvisko panenská královna. Lhala? A proč? Mužů se kolem ní točilo dost a lež byla tehdy největším hříchem!

Údělem Alžběty se stalo 16. století, v němž prožila většinu svého – na tehdejší dobu velmi dlouhého – sedmdesátiletého života. A to se všemi stinnými i slunnými stránkami. V nejvyšších kruzích se to hemžilo intrikami, zuřily náboženské půtky, popravovalo se jako na běžícím pásu a moc znamenala prakticky všechno. Podívejme se na strhující osudy panovnice, jejíž vládnoucí éra představovala pro Anglii zlatý věk neboli alžbětinskou dobu. Královská koruna jí patřila 45 let. Jak to, že se žádnému z dlouhé řady jejích ctitelů nepodařilo dovést královnu k oltáři buy research papers cheap?

Otec nechal popravit matku

Narodila se do světa mužů, který si pohrával s myšlenkou, zda je žena vůbec schopna rozumně myslet. Natož aby se muži snad mohla rovnat! Alžběta Tudorovna (1533-1603) přichází na svět jako druhá dcera a jeho druhé manželky. Na Alžbětině pozdějším vztahu k mužům se bezesporu podepsalo její dětství. Matku prakticky nepoznala. Po narození žila, jak bylo tehdy zvykem, ve vlastní domácnosti. Když byla její matka královna z vůle otce popravena, byly Alžbětě necelé tři roky.

Macecha na ni žárlila

Po smrti Anny Boleynové byla Alžběta navíc prohlášena za nelegitimní (i když jen nakrátko), tedy bez nároku na trůn. Je pozoruhodné, že se během celého života o matce nikdy nevyjadřovala. Ví se však, že tajně nosila prsten s matčiným obrázkem a také přijala za vlastní její erb. Naproti tomu se často a ráda srovnávala se svým všemocným otcem. Po smrti Jindřicha VIII. v roce 1547 žila na dvoře jeho poslední manželky, tedy macechy Kateřiny Parrové, která se ve svých 35 letech začátkem roku 1548 konečně provdala za svou bývalou lásku Thomase Seymoura (ctižádostivého bratra třetí manželky Jindřicha VIII. Jany Seymourové). Co se však nestalo: Čtyřicetiletý Seymour našel zalíbení a zábavu v takřka čtrnáctileté princezně Alžbětě. „Brzy ráno k ní vrážel do pokoje, skočil po ní a za výbuchu smíchu se na ni zřítil, když byla ještě v posteli, popadl ji do náruče, plácal po zadečku a prováděl s ní necudné žerty,“ popisuje tento vztah britský spisovatel Lytton Strachey (1880-1932). Těhotná macecha k jejich počínání nebyla slepá a po pár týdnech Alžbětu poslala pryč.

Nejdřív kopačky, pak popraviště

Manželství si však Parrová s Thomasem užívala jen pár měsíců a už v září 1548 z něj učinila vdovce. Zemřela po porodu dcerky. Ambiciózní a odvážný Seymour tak byl zase volný a ucítil příležitost. Neváhal a oficiálně požádal o ruku Alžběty, v pořadí druhé čekatelky na trůn. Jeho pozice by tak výrazně posílila. Dívenka ho ale odmítla. Hezkého ryšavého vysokého lorda admirality čekal nepěkný osud. O rok později byl odsouzen za pokus vzpoury proti králi Eduardovi VI. (1537-1553) a popraven.

Ženy na trůn!

Mladičký Eduard VI. v patnácti letech označil na smrtelné posteli za svou nástupkyni Lady Jane Greyovou a zbavil nástupnictví své nevlastní sestry Marii (1516-1558) a Alžbětu. Ovšem devět dní nato fanatická katolička Marie se souhlasem mladší sestry úspěšně prosazuje vlastní nárok na královskou korunu. Přetáhnout v té době nábožensky nepříliš ukotvenou Alžbětu na katolickou víru se jí ale nedaří, což vede k vzájemným sporům. Alžběta nakonec zůstává věrná anglikánské církvi, kterou účelově založil jejich otec, aby se mohl rozvést s Kateřinou Aragonskou.

Ve vězení zaděláno na lásku?

Dalším nápadníkem Alžběty se měl v roce 1553 stát katolík Edward Courtenay (1526-1555), její 27letý beznadějně stupidní vzdálený příbuzný. Ten nápad se zrodil v hlavě Thomase Wyatta, jenž organizoval vzpouru proti Alžbětině sestře – královně Marii I. Tu zažehl její očekávaný sňatek s Filipem Španělským. Z vdavků však sešlo. A Alžběta byla nařčena z kontaktu se zrádci a uvězněna v Toweru. Její vina nebyla prokázána, ale nějaký čas zůstala ještě v královském vězení, kde se ve stejnou nacházel i Lord Robert Dudley, pozdější hrabě z Leicesteru (1532-1588). Zřejmě se tady spolu sblížili, protože později se tento muž stal nejvýznamnější postavou u jejího dvora.

Konečně královnou!

Marie I. zemřela v roce 1558 a její manželství zůstalo bezdětné. A tak 25letá Alžběta I. usedla na trůn jako královna Anglie a Irska poté, co ještě stihla odmítnout nabídku k sňatku svého ovdovělého švagra. Zdědila království s ochromeným hospodářstvím, země vedla válku s Francií a nalézala se v církevních rozepřích. Anglikánská církev byla v roce 1563 prohlášena za státní, což znamenalo definitivní rozchod s katolicismem. Nicméně její vláda se vyznačovala vcelku náboženskou tolerantností. Alžběta se rozhodla ukončit nákladné války, a proto se za finanční náhradu vzdala poslední anglické výspy na pevnině u Lamanšského průlivu – Calais. Vydala zákony na ozdravení obchodu (např. Angličané směli nosit jen domácí filcové klobouky, aby se oslabila francouzská konkurence). A taky se postupně Anglie stávala námořní velmocí.

V necelých třiceti na smrtelné posteli

V roce 1562 královna těžce onemocněla neštovicemi. Obavy o její tíživý zdravotní stav vedly k úvahám, co bude po její smrti. Byla poslední z rodu Tudorovců, svobodná a bezdětná. Když se krátce probrala z kómatu, označila za svého nástupce Roberta Dudleyho, který by vládl jako lord protektor. Nemoc však nakonec přestála, ale otázky o nutnosti uzavření manželského svazku se množily. Královna na výzvy odpověděla, že jejím vyvoleným je Anglie. A blahu své země věnuje celý svůj život.

Milostný trojúhelník řeší smrt

V té době byl královniným oblíbencem č. 1 Dudley, kterého Alžběta učinila nejvyšším královským štolbou, rytířem Podvazkového řádu a hofmistrem univerzity v Cambridgi. Byl ovšem ženatý. V září 1560 nacházejí v jeho domě pod schody mrtvou Amy Dudleyovou, s kterou byl deset let ženatý. Ačkoli závěr vyšetřování zní – nešťastná náhoda, zlí jazykové si neodpustí narážky, že Amy dohnal k sebevraždě manžel, nebo ji sám otrávil s mlčenlivým souhlasem královny.

Čím kdo zachází…

Náklonnost Alžběty a Dudleye trvala až do jeho smrti (1588). Proti jejich případnému sňatku se ale stavěl nejbližší poradce a ministr William Cecil, který se obával ztráty svého vlivu. Dudley, chtivý a přelétavý drzoun s hezkýma nohama, si pak sám udělil titul hrabě z Leicesteru, aby se mohl ucházet o ruku Marie Stuartovny. Ta se mu však vysmála. V roce 1573 se pak tajně oženil s lady Douglass Sheffieldovou a za pět let coby bigamista znovu – s Letticií Knollysovou. V případě obou dam ho podezřívali, že jejich bývalé manžele otrávil. Také jeho smrt byla náhlá. Prý se otrávil jedem, který nachystal své ženě.

Vezmu si Francouze

V roce 1572 se Alžběta pokusila uzavřít s Francií spojenectví před Španěly, což nevyšlo. O pár let později se rozhodla rozloučit se svým „staropanenstvím“. Aby získala zpět Calais, byla ochotna se provdat za vévodu z Anjou, pozdějšího Jindřicha III. Francouzského, pokud toto území dostane jako svatební dar. Podmínka ale nebyla akceptována. Vztahy s Francií se Alžběta dál pokouší zlepšit vyjednáváním o uzavření sňatku s mladším bratrem francouzského krále Jindřicha III. Františkem, vévodou z Alenconu.

Proč si to rozmyslela?

Malý, od neštovic poďobaný František s nosem jako skoba byl velmi zábavný chlapík. Požádal Alžbětu o ruku, když mu bylo osmnáct a jí táhlo na čtyřicet. Navštěvoval ji dokonce tajně v Anglii a královna si ho oblíbila. Varovala ho, že jejich spojení bude neplodné, porod že by ji zabil. Její slova však jakoby neslyšel. Jednou po večeři v londýnské ulici Whitehall ho Alžběta rozverně políbí, vymění si s s ním dokonce prstýnek na znamení budoucí svatby, ale do rána si to rozmyslí. A Angličané si v tu chvíli hluboce paper writing service oddechnou, protože na Francouze se koukají skrz prsty. Nicméně po jeho odjezdu Alžběta píše: „Truchlím, svůj žal však nesmím vyjevit. Miluji, však navenek se nenávistí zdobím…“ Nikdy totiž nebyla a už nebude blíž sňatku.

Darnleyho portrét Alžběty I.

Darnleyho portrét Alžběty I.

Loupeživý rozkvět

Od konce 70. let 16. století se rozrůstalo bohatství země nejen díky obchodu, ale v neposlední řadě díky pašeráctví a loupežným výpravám mořského vlka Francise Drakea (1540-1596). Anglický korzár se stal lidovým hrdinou. Značná část pirátových kořistí šla ve prospěch královského domu a několika významných šlechticů. A nejen z materiálních důvodů prý měla královna pro chrabrého mořeplavce slabost.

Nevydýchaná zrada

V roce 1580 přichází do královských služeb Walter Raleigh (1552-1618) jako expert na irské otázky. O pět let později se tento sebejistý a popudlivý muž vydává do Ameriky, kde první anglickou kolonii nazývá po paní svého srdce Virginia (virgin = panna). Domů se vrací s bramborami a tabákem. První novinkou není královna nijak nadšena, ale zato ji okouzlí voňavý dým. Raleigh byl královně tak oddán, že svůj plášť údajně pokládal do kaluže, aby ji ona mohla přejít suchou nohou. Osudovou chybou Raleigha se stala dvorní dáma Bessy Throckmortonová, kterou přivedl v roce 1592 do jiného stavu. Žárlivá královna oba uvrhla do towerského vězení. Bessy se hlasitě kála a vymodlila oběma propuštění. Nastávající rodiče pak šli spolu k oltáři, ale u dvora už měli dveře zavřené.

Mladíček u nohou

Když bylo Alžbětě 53 let, začal ji úspěšně obletovat dvacetiletý Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu (1566-1601). Byl synem Lettice Knollysové, která se jako vdova provdala za Roberta Dudleyho. Ješitný a výstřední mladík se v roce 1586 dočkal postu vrchního podkoního s roční rentou 1500 liber a práva výběru daní ze sladkých vín. S královnou trávil dlouhé noci při karetních (či jiných?) hrách. „Do svých komnat pán zavítá, až se zjitra rozezpívají ptáci,“ všímali si sousedé.

Anglie nadevše

Nedůtklivý a žárlivý nezbeda Essex se pouštěl do půtek a soubojů s jinými ctiteli královny. Ačkoliv byl považován za jejího milence, odvážil se bez Alžbětina souhlasu oženit začátkem roku 1590 s Frances Walsinghamovou, dcerou královnina rádce a špicla Walsinghama. Alžběta zuřila, ale zanedlouho spolu opět tančili. V Irsku, kam byl hrabě vyslán, se příliš neosvědčil a po nevýhodně uzavřeném příměří pro Anglii se musel vrátit do Londýna. „Vtrhl celý zablácený do královniny ložnice, na kolenou jí náruživě zlíbal ruce a pak ji nechal, aby se dooblékla,“ popisuje scénu návratu Essexe ke dvoru současný anglický autor Richard Gordon (*1921). Jenže tentokrát mu odpuštěno nebylo, upadl v nemilost. Když pak chtěl v roce 1601 zburcovat Londýňany, aby vystrnadili královniny rádce, přišel o hlavu. „Vše, co někdo učiní mně, dovedu odpustit, ale nikdy neprominu, když někdo škodí Anglii,“ komentovala Alžběta jeho popravu za velezradu.

Alžbětino intimní prokletí

Panenské královně byli přisuzováni další milenci, jako lord kancléř a kapitán tělesné stráže Sir Christopher Hatton, člen parlamentu Thomas Heneage či dramatik a básník Eduard de Vere, hrabě z Oxfordu. A přesto Alžběta sama o research paper writer sobě zdůrazňovala, že bude pochována jako panna a že jejím jediným milým je Anglie. Jak si mohla být tak jistá? „Všem vyslancům u dvora bylo známo, že nemůže mít děti, a dokonce že není s to ani souložit,“ vysvětluje královniny intimní trampoty lékař Richard Gordon. Podle něj Alžběta nejspíš trpěla zúžením vaginálního otvoru či vaginismem, reflexní křečí stydkého svalstva, jež znesnadňuje intimní styk. „Obdařena byla blanou, jež činila ji neschopnou přijmouti muže, ač ke své potěše ozkoušela nejednoho,“ tvrdil renesanční dramatik Ben Jonson (1527-1637) a zmínil řešení, které se však nerealizovalo: „Naskytl se jakýsi francouzský chirurgus, jenž měl se k tomu, aby věc ošetřil a onu blánu vyřízl, avšak její obava a jeho smrt tomu učinily přítrž.“

Raději žebračkou

„Chovám odpor k myšlence manželství z důvodů, jež bych nevyzradila živé duši,“ postěžovala si královna vévodovi ze Sussexu. „Raději bych byla žebračka a svobodná než královna a vdaná,“ uvědomovala si svůj handicap, ze kterého však před veřejností vytloukla osobní přednost.

Autorka článku: Jarmila Mevald Vodičková
Zdroj: HISTORY REVUE 1/2009,

Tento článek byl publikován v časopise HISTORY REVUE 1/2009,

5 Komentáře

  1. mooc hezký článek 🙂

  2. Celkově mám moc ráda starou anglii a období vlády Tudorovců, ale nejzajímavější pro mne je právě Alžběta I. Byla to velmi význemná žena a pro Anglii toho hodně vykonala. Píše o ní kde kodo, ale tento článek je velmi pěkný a hlavně čtivý. 🙂

  3. ahoj prosím… mohla bysi mi na email napsat odkud jsi tyto informace cerpala? a jak teda nakonec alžběta umřela? díky.. prosím co nejdříve

  4. Ahoj, můžu se zeptat na zdroje, prosím? Článek je velmi zajímavý, ráda bych ho použila pro svou bakalářku, ale chybí mu, odkud jsou informace vzaty. Děkuji za odpověď.

  5. Dobrý den,
    Můžu se zeptat na zdroje informací.
    Chci si udělat absolventskou práci právě na Alžbětu I.
    😀 Děkuji na odpověď

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven + 20 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Nové obrázky ze 3. série

Do galerie jsme přidali nové obrázky ze třetí série Tudorovců. Doufáme, že se Vám budou líbit a uvítáme v komentářích...

Zavřít
Starší příspěvky:
Nové obrázky ze 3. série

Do galerie jsme přidali nové obrázky ze třetí série Tudorovců. Doufáme, že se Vám budou líbit a uvítáme v komentářích...

Zavřít