Sezóna 2 – Díl čtvrtý: Kterak konspirace Boleynů dostala dvojí trhliny

„Nebezpečí pro tebe a pro nás není, že král má milenku, ale že si vybere tu nepravou. Takovou, kterou nebudeme ovládat – nebo která bude chtít ovládnout krále. Pokud jsi přesvědčena, že si král najde milenku, tak její výběr nenechávej na něm. Vyber ji ty…“

Sir Thomas Své dceři Anně ukazuje, že smilnit se dá i na úrovni.

Když zklamání z potomka ženského pohlaví přeci jen trochu opadá, dostává se královskému mrňousovi – Alžbětě, budoucí velké persóně (nejen) anglických dějin – pořádných křtin. Samotný Jindřich zdá se hodlá z mladického plezíru pokračovat v prznění Anniných služek jedné po druhé, a tak mu Anna s doporučením svého otce podstrčí tu nejméně nebezpečnou, zato dajnou – opulentní, ale roztomile hloupoučkou (nebo hloupoučce roztomilou – jak chcete) rodinnou známou Margueritte řečenou Madge. Král je stále chtivý a tak plán samozřejmě zabírá. Proradná Anna, která o něco dříve zinscenovala krádež šperků na někdejší neovladatelnou královu milenku Eleanor a donutila ji tak zmizet z anglického dvora, dokud její sličná hlava ještě sedí na krku, z toho všeho amorálního hnusu vypadá po dlouhé době opět trochu zlomeně. Brzy se ukazuje, že je znovu těhotná. Královský pár samozřejmě doufá v syna.

Na dvůr se zároveň – na Jindřichův popud – dostává Marie, produkt starého vztahu s Kateřinou, která je navlas stejně hrdá, paličatá a odmítá ve prospěch své králem oškubané matky „té Boleynovic děvce“ sloužit ani trochu. Jindřich si je vědom otravně tuhého kořínku své bývalé choti, nyní Walesanky proti své vůli, a tak dále bez skrupulí blokuje přístup k dceři Marii a naopak.

Co se týče druhé tradiční fronty, ani žabomyší nábožensko-politické tahanice vůbec nestagnují. Král Jindřich se snaží protlačit ven všerůzné zákony, jejichž společným jmenovatelem není zhola nic překvapivého – upevnění absolutní moci jeho jako krále a posílení dědičného práva. Někdejší králův „přítel“ Thomas More, kterého k sebevraždě dohnaný Thomas Wolsey varoval před naprostým semletím nynějším systémem, nechce v rámci své víry tato lejstra podepsat a pomalu si tak podřezává již tak dost slabou větev. Nakonec putuje rovnou do žaláře, tedy tam, kde už hezkou řádku měsíců bručí jiný zatvrzelý služebník boží – kardinál Fisher. Anglie se tak Římu zase o píď vzdaluje – v podstatě zásluhou jediného zpupného člověka.