Sezóna 2 – Díl šestý: Takhle to být přeci nemělo!

„Nemám žádné pochybnosti o tom, že se na vaše vládnutí bude vždycky vzpomínat.“

Jeden z mála Francouzů u anglického dvora Jindřichovi taktně věští prezenci ve všech budoucích učebnicích dějepisu.

Řím, co se týče chování a jednání zpupného krále Jindřicha, nevychází z údivu. Mnohem podstatnější je však „blbá nálada“ na jeho vlastním ostrově, který se stal postupně smutným svědkem svržení Kateřiny Aragonské, radikálních náboženských reforem stovky let zaběhnutých obyčejů a nově i dvou skandálních a bezesporu sprostých poprav církevních hodnostářů.

Morálně naprosto vypláchnutý Thomas Cromwell, který je dávno zvyklý sekat před králem latinu, je pověřen novým úkolem. Musí vzniknout divadelní hra, možná nevtipná a laciná, jednoznačně však plísnící a zesměšňující jak křesťanství, tak Řím. Hra je pochybného autorství a značně fušérská, ale mezi prostým lidem snad i funguje, jak podle královských piklí fungovat má.

Král Jindřich nadále odmítá souložit s královnou Annou, která je čím dál nevrlejší – ne však z nedostatku rozkoše, nýbrž ze strachu, že Boleynovci odtáhnou z Londýna tak jak přišli – s holou zadnicí. Jindřicha rozptyluje neklid v zemi, hryzající svědomí co do smrti značně paličatého, ale též mimořádně humánního Thomase Mora, a samozřejmě galony pelešnic, které si královna Anna dala tu práci vyčmuchat (a její služebnice si pro změnu daly tu práci vyslídit trochu špíny na ni). Vztah Anna – Jindřich se dá velmi záhy považovat za velice vyhrocený a rozhodně dosti labilní na to, že postavil Evropu i Řím – jakožto starý pořádek milující elementy – vzhůru nohama.

Nastává doba, kdy je ze všeho nejvíc potřeba pokrevně stvrdit všerůzná přátelství, a tak není divu, že pokus o sňatek doslova střída pokus o sňatek. Boleynovská krev, Lord Moodley, je v rámci veliké frašky zdárně oženěn s vysoce postavenou Francouzkou taktéž modré krve. Siru Henrymu se zase paradoxně zachtělo Madge, oblíbené královy milenky, a také on dostává zelenou. Předběžnoou svatbu numero uno, maličkou Alžbětu s francouzským dědicem trůnu v zemi galského kohouta, však Francie odmítá s logickým argumentem, že stejně jako Řím neuznává Alžbětu jako královské robě, nýbrž ji považuje za královského levobočka. Namísto toho si dělají laskominy na starší Marii, dceru Jindřicha a oškubané a vyhnané Kateřiny Aragonské. Rozsudek v tomto značně zašmodrchávajícím problému v subjektivně nejchudší a nejnudněji natočené epizodě druhé řady však prozatím nepadl.